„Nechtěli jsme mít kelímky na zdi“ Tak jsme uplatnili zlaté české ručičky.

Jednoho dne se David Richtr s Lucií Javůrkovou pustili do rekonstrukce svého nově pořízeného, leč starého bytu v Neveklově. On oklepává cihly, ona škrábe omítku. Zni jen Staccato zednického náčiní. On náhle vykřikne: “Ale baby bylo jasno, já tu nechci žádné kelímky na zdi!“ Ona se zarazí. Pak pochopí, že mluví o umělohmotných zásuvkách a vypínačích, kdo by čekal, že se zrodí firma?

On přinesl nápad zásuvky a vypínače z jiné než běžného materiálu. Ona ale přidala samotné řešení. Lucie totiž vyučená umělecká keramička. A nejen to. „Snese hodně a navíc umí řídit lidi. Když si v minulosti musela najít práci mimo svůj obor, nastoupila jako brigádnice do jedné prodejny s oblečením. Ani ne za rok už řídila jednu z nejvýdělečnějších prodejen a s n jedenáct zaměstnanců.“

Nejprve ovšem Lucie musela trochu „seřídit“ Davida. Zásuvky a vypínače z keramiky respektive z porcelánu? Hypoteticky proč ne – ale… „Vysvětlila mi, že porcelán je velice trvanlivý materiál, ale vyrábět z něj je složité, protože praská, je náchylný k puklinám a odštípnutí. Kromě toho během výroby dochází ke smrštění o deset až třicet procent podle síly i tvaru materiálu. A navíc vyvinout správný porcelán neznamená jen vyrobit věc, který vydrží po vypálení. Jsou nutné mnohaletí testy.“ Když spolu dnes drží první výsledky svých snů, zásuvky připomínající mále umělecká díla, oba hřeje, že na tom mají svůj podíl „Celý proces naší výroby je absolutně unikátní. Lucka k tomu přispěla zkušeností s porcelánem já svou tvrdohlavost. Díky tomu vyrábíme i hraný zásuvky a vypínače z porcelánu, a to jako vůbec jediní!“

Jediní. To znamená…

Co to vlastně obnáší, snažit se o něco jako vůbec první a jediní? Přináší to jenom euforii, nebo také frustraci? Jak „jedinost“ snášeli dva životní i obchodní partneři? „Předně, být jediní znamenalo, že jsme se neměli od koho učit, komu zavolat, kde něco okopírovat. Vývoj nám trval pět let a svým způsobem pokračuje. Nechceme se zastavit, protože jsme konkurenci ukázali cestu. Potřebujeme si uchovat náskok. TO je jednoznačný nevýhoda toho být jediní. Na druhou stranu je to i náš motor.“

Lidem typu Davida Richtera říkají v Americe „snapper“ – chňapač. Jakmile chytí příležitost, jen nerad ji pouští. „Veškerý úspěch začal okamžikem, kdy jsem dostal chuť něco dělat, a navíc odvahu dělat to hodně dlouho,“ říká. „Daří se nám, protože naší primární motivací nejsou peníze. Kdybych chtěl podnikat jen kvůli nějakému objemu peněz, možná bych vytoužené peníze vydělal. /al bych ustal, uspokojil své potřeby, všechno utratil, ztratil motivaci a brzy skončil. Také jsem nikdy nechtěl být jenom typický start-upista, tedy rozjížděč. Chci také dotahovat. A dobře jsem si vědom, že existují fakticky dva způsoby nového podnikání“ organické a investiční. Jestliže začínáte podnikat organicky, tedy bez větší počáteční investice, tak se automaticky projeví, zda něco umíte, nebo ne. Záleží na vašem nápadu a množství omylů, na píli, vytrvalosti a schopnostech. Naproti tomu pokud začínáte podnikat investičně, tedy s podporou něčího kapitálu, záleží na to, co uneste a jak moc to chcete.“

Opravdu něco vytvořit

Cesta Davida a Lucie je organická. Rozhodli se pro uskutečnění snu a spočítali, kolik je stál. Ne nutně v penězích. „Do svého startu investovali 30 660 hodin práce jak mojí tak Lucčiny. A kromě toho našetřené statisíce. Kvůli tomu dodnes doma nemáme kuchyni ani jedinou skříň. A představte si – už za to přestávám dostávat vynadáno, “ usmívá se David. I Lucie totiž vidí, že to mělo smysl. „Investora jsme nehledali. Patříme k lidem, kteří chtějí OPRAVDU NĚCO vytvořit. Podnikání je náš svět. Rozumíme všem, kteří cítí, že ušít vlastnoručně někomu boty, jež dokonale padnou a budou mu dlouho sloužit, může člověka naplňovat více než třeba celý den rovnat mouku v supermarketu, bez ohledu na větší platy.“

V jiném světě

Činit lidem radost.

Umožnit zajímavým nemovitostem ještě více vyniknout zásuvkami a vypínači ušlechtilého materiálu, které mohou být i na míru včetně atestací. Dát práci regionu a podpořit obživu obyčejných lidí. Budovat českou značku bez výroby v levnějších zemích. Základ si na kvalitě a ruční tuzemské práci. To jsou jejich priority. Ne primárně zisk. Neobvyklý filozofie, že? Ale úspěšná.

V rámci šestého ročníku T-Mobile Rozjezdů vyhráli David s Lucií Cenu veřejnosti. „Vážíme si toho, Rozjezdy jsou nejprestižnější z pořádaných soutěží. Každá taková příležitost člověka posouvá. Pro nás je to další motivátor.“

Ach, kolikrát museli slyšet, že jsou šílení. Že si výrobou komplikují život, že snazší je předprodávat. David s Lucií si na nálepku bláznů zvykli. Snaží se na trh proniknout přirozeně – kvalitou, šuškandou, spokojenými klienty. „Mnoho hodin týdně věnuji studiu úspěšných druhů marketingu. Nakonec se ovšem stejně řídíme citem, intuicí. Selský rozum pořád funguje a říká, že čím kvalitnější a originálnější produkt máte, tím spíše vám zákazníci nedokonalý marketing odpustí.“

Ano mohli mít snazší život. Ale upřímně, k čemu by jim byl takový, který je netěší, byť vypadá snazší?